Světelné zdroje, které známe pod souhrnným názvem výbojky, jsou s námi už několik desítek let. Nejprve začaly pronikat na naše ulice do lamp veřejných osvětlení a také do blesků fotoaparátů. A dalo by se říci, že dnes už snad není oblast, ve které bychom některý z jejích druhů nenašli. Tento světelný zdroj se dá rozdělit do několika skupin, podle různých kritérií.

• Největší rozmanitost bychom zaznamenali asi v tom, čím jsou jednotlivé druhy plněné.
• Mohou to být směsi různých plynů.

Podle toho, o jaký plyn (nebo směs více druhů) se jedná, vydává výbojka světlo určité barvy. Dále bychom je mohli rozdělit na vysokotlaké a nízkotlaké.

• Do skupiny vysokotlakých patří výbojky sodíkové, rtuťové nebo například halogenidové.
• K nízkotlakým se řadí rovněž rtuťové ale i sodíkové.

Světelné zdroje všeho druhu prošly za dobu své existence velkým vývojem. Ani bychom nehádali, že od udělení patentu na klasickou žárovku uplynulo už téměř sto čtyřicet let. A právě v dnešní době nám tato původní žárovka dává vale a odchází na věčný odpočinek. Plně ji nahrazují ostatní světelné zdroje, mezi nimiž hrají prim právě zmíněné výbojky. Najdeme je prakticky všude.

V umění i průmyslu

Nahrazování je pro nás jistě přínosné. Oproti klasické žárovce mají výbojky nesrovnatelně delší životnost a také lepší ostatní uživatelské vlastnosti.

• Jedním z druhů, které se v současnosti velmi uplatňují, jsou známé halogenidové výbojky. Využívají se k osvětlení výkladních skříní nebo exponátů v muzeích a galeriích. Tam dodávají vystavovaným předmětům krásný nádech vznešenosti.
• Instalují se však i do průmyslových výrobních hal a veřejných prostor, kde šetří elektrickou energii, a přitom vydávají kvalitní světlo.

Navíc jsou i šetrné k životnímu prostředí. A právě to byl jeden z důvodů, proč se klasické žárovky začaly stahovat z prodeje.